Životopisy

Životopis Josefa Moučky (1865-1937)

 V kulturním životě Moravy a v hudebním školství zaujímá na počátku minulého století důležité místo muzikant, pedagog i autor odborných publikací Josef Moučka.

 Jeho muzikantství má kořeny v dobách studií na klasickém gymnáziu v Brně, kdy se setkal s mnoha svými pozdějšími přáteli - jsou mezi nimi i významné osobnosti českého kulturního života jako Leoš Janáček, Petr Bezruč. Později se k nim přidal i básník Otakar Březina.

 Po studiích krátce učil v Tišnově-Předklášteří a v Lomnici u Tišnova (1886-1889). Další štací byly Moravské Budějovice, kde zahájil svou rozsáhlou hudební činnost. Roku 1899 přešel jako ředitel Měšťanské školy do sousedních Jaroměřic nad Rokytnou. Od roku 1912 byl i školním inspektorem. V roce 1922 se vrací učit do Brna.

 Moučkovo jméno figuruje ve spojení s kulturními akcemi, kde hrával sólově na klavír nebo housle nebo jako člen Špatinkova kvarteta. Stál tak v předních řadách hudebních vzdělanců a svou prací dirigentskou, interpretační i organizátorskou přispíval ke kulturnímu životu, hlavně v M.Budějovicích. Uplatnil se i jako upravovatel a hlavně propagátor lidových písní.

 Své dlouholeté přátelství s Otakarem Březinou popsal v knize „Z rozprav s O.Březinou”, která vyšla v roce 1929. Vydal také tři zpěvníky lidových a umělých písní.

Životopis Prof.Ing.Jaromíra Moučky

*23.8.1897, +16.8.1961

 Narodil se v Jaroměřicích nad Rokytnou v rodině vyššího školského úředníka - inspektora a ředitele školy - Josefa Moučky (1865-1937). Celé jeho mládí bylo silně ovlivněno kulturními ambicemi jeho otce, uznávaného hudebního pedagoga té doby, přítele Leoše Janáčka, Otakara Březiny a Petra Bezruče.

 V 1.Světové válce byl jako absolvent vojenské reálky na ruské a italské frontě. Studia architektury v Praze začal bezprostředně po válce, v době, kdy se ještě doléčoval ze svého vážného válečného zranění. II.státní zkoušku složil v roce 1923 a nastoupil do zaměstnání na Stavebním úřadě v Brně (1923-1925).

 Odstěhoval se do Ostravy, kde pracoval na Magistrátu, kde realizoval řadu veřejných staveb - např.koupaliště v Ostravě-Hulvákách, budova Dělnické záložny na Nádražní třídě, rekonstrukce Komenského parku, pavilon nemocnice a obecní váha na Senném trhu.

 Na magistrátu vydržel do roku 1929, kdy přešel do Vítkovických kamenouhelných dolů, kde pracoval ve stavebním oddělení. Hlavní jeho činností zde byla likvidace důlních škod a v tomto oboru se stal soudním znalcem. Trvale pracoval na ozdravění prostředí Ostravy - jako příklad uveďme odstranění uhelné hlady v centru města, v prostoru dnešního výstaviště Černá louka.

 Po 2.Světové válce pokračuje ve své práci na stavebním oddělení Vítkovických dolů. Záhy (1946) přechází na stavební oddělení Ostravsko-karvinských dolů (OKD). Jako sociální demokrat, který odmítl přestoupit do Komunistické strany, byl pro únoru 1948 omezován "kádrovým stropem". Od roku 1948 do 1950 pracoval v Návrhové kanceláři důlních staveb V roce 1951 přechází do podniku Báňské projekty, kde se stává hlavním inženýrem. Z poválečné doby se datuje autorství nebo účast na složitých stavbách nových uhelných dolů nebo rekonstrukcích stávajících za provozu.

 Stále podporuje sport (první zastřešený Zimní stadion J.Kotase v republice, fotbalový stadion Na Bazalech), výtvarné umění a architekturu.

 Před přechodem do důchodu (1955 ?) začíná působit na Vysoké škole báňské v Ostravě, kde se posléze stává profesorem a vedoucím katedry Výstavba dolů. Své encyklopedické znalosti z oboru výstavby dolů shrnul v knize Projektování báňských zařízení, jejíhož vydání se však bohužel již nedočkal.

 Oženil se v roce 1924 s Vlastou Píšovou (1902 - 1989), se kterou měl dva syny - Milana (1927) a Jana (1931). Dočkal se ještě vnoučat-dvojčat Tomáše a Jana (oba 1952)